Svěř se | Jak znovu najít motivaci?

Jak znovu najít motivaci?

Ahoj.

Měli jste období v životě, kdy jste o sobě mohli s naprosto čistým svědomím říct "JSEM ŠŤASTNÁ/Ý"? A pak jste o něj přišli a nevíte proč?

Tak dva roky zpátky jsem hodně cvičila, jedla zdravě, starala se o sebe, učila se do školy, vídala se s kamarády. Byla jsem taková hodně aktivní, pro každou akci. Bavilo mě, se o sebe starat, seznamovat se s novými lidmi, doma jsme se nehádali, prostě večer jsem usínala s čistou hlavou a ráno se probouzela spokojená.

A posledních pár měsíců, možná i rok si přijdu, jako bych úplně ztratila chuť do života. Nemám na nic energii, často jenom ležím v posteli a koukám na seriály, akorát do sebe cpu jídlo. Co jsem nastoupila na VŠ, je to snad ještě horší. Sice se aspoň donutím ráno vstát a upravit se, ale fakt žiji tak nějak "na doraz". Nalíčená se usmát na lidi venku a pak se honem běžím schovat domů.

Nechce se mi nic, přijdu si neschopná a nešťastná. Přitom teoreticky vzato, co mi chybí? Jsem na VŠ, na kterou jsem si přála jít, mám přítele, se kterým jsem šťastná, jen s kamarády se možná už tolik nevídám.

Taky jsem úplně ztratila motivaci ke cvičení a nějaké životosprávě. Přitom já byla dřív ten člověk, co motivoval lidi, přemlouval je "Pojď cvičit! Uvidíš, bude to super!" a neuměla jsem si představit, jak bez toho lidi mohou žít, bylo mi jich hrozně líto, jak se cpou nešťastně u televize brambůrkama a utápí se ve vlastním zoufalství a teď jsem tím člověkem já. Kdyby tak moje o pár let mladší já mohlo teď za mnou přijít a profackovat mě.

Stalo se Vám to někdy? Jak jste se z toho vyhrabali? Nebo je na tom někdo podobně?

Asi jsem se chtěla hlavně vypsat, ale budu moc ráda za nějaké reakce. Děkuji.

přečteno: 1579x
Zpět na seznam

Další náhodná zpověď

beruska123 (19)

Napište reakci

Voting1 Myslíš, že je tato zpověď FAKE?

ANO
0

NE
0

Leslie	12. 1. 2016 (00:06)	194.228.11.***	0
Tvá motivace byla přehlušena nějakým problémem, který máš v sobě. Ikdyž si to třeba neuvědomuješ. Je tam a projevuje se jako "nechtíč k ničemu". Nedávno jsem byla ve stejné situaci (už po druhé v životě). Brečela jsem cele dny i noci. V práci mě litovali, že vypadám hrozně. Jednoho dne mě kamarád vzal ven na cígo a řekl mi: "tak hele..znám tě dost dlouho na to, abych věděl, že tě jen tak něco nezlomí.. a abych ti mohl pomoci..co máš za problém?" Začala jsem ze sebe chrlit jednu věc za druhou, jednu informaci za druhou, nesmyslně, nijak nenavazující. Kamarád si všiml, že o jednom faktu se zmiňuju skoro v každé větě. Ponořil se se mnou do mé minulosti, vyslechl mě jako správná vrba a spolu s ním jsem odhlalila základní kámen mého nechtíče. A věřte nebo ne..byl to problém přes 13let starý, jenže furt nevyřešený, pouze potlačovaný. Problém, který člověk pouze vytěsní z hlavy, či utlumí pomocí myšlenek na něco jiného, je problém nevyřešený. Takovýto problém se může kdykoliv znova objevit a ničit jedinci život. Problém je třeba přijmout a bádat po jeho základech, odkaď vyšel. Poté se s těmito fakty smířit, uvědomit si a ponaučit se do budoucna.

DemonizedMind	9. 1. 2016 (15:27)	80.95.103.***	0
Měl jsem něco podobného a zpětně jsem si uvědomil, že jsem možná přepálil. Jak moc často jsi cvičila? Jak moc zdravě jsi jedla? Kolik času si strávila cvičením a přemýšlením o jídle? Někdy jedeme pár měsíců na doraz i nám to přijde super, ale zároveň nám to není přirozené a spíš jsme se pro to nezdravě nadchli. Mozek pak automaticky vypne, než bychom se úplně uštvali. Netvrdím, že to je jasně tvůj případ, ale popřemýšlej o tom. Přítel, VŠ, hodně stresu a do toho moc aktivit.

Aqarius	8. 1. 2016 (14:01)	212.79.110.***	0
Ahoj, je škoda co se děje. Tohle se mi na střední nedělo, ale v zaměstnání jo. Už víc jak dva měsíce chodím do práce s donucením: "Musím do práce!", tak jdu. Zrovna teď se mi nechce na odpolední. Co takhle člověk má z toho života. Žijeme jen proto, že jdeme do školky, na základku, na střední, na vejšku a potom do zaměstnání? Dřeme celý život a pro co? Abychom vydělali peníze, zaplatili co je třeba a zas znovu? Člověk potom začne přemýšlet nad tím za pár let co mohl udělat a neudělal. Co je to za život!!! Abych pravdu řekla moc s rodičema nejsem a to mi trhá srdce. Ono už je roztrhané na kusy, ale najít jehlu a nit a sešít ho dohromady. Je mi z toho do pláče. Měla jsem hodně koníčků a teď žádný z nich nedělám. Čtení, procházky čas s rodičema. Je to všechno pryč! Ale ten ČAS! To je to nejcennější co člověk má a ten Já chci ještě vzít do rukou a co nejlépe ho využít. Taky mý rodiče tu nebudou věčně a musím zrovna teď říci, že mi moc chybí a chci s nima teď být. Oni, to je to nejcennější co v životě mám a MOC mi chybí. Já je miluji celým svým srdcem a chci je mít na věky ve své blízkosti.