Internetová zpovědnice

Pochybuju, že si to někdo přečte, ale douufám, že se tu někdo takový najde, někdo, kdo mi pomůže a nebo napíše alespoň názor na situaci ve které jsem.Nevím kde začít, asi by bylo nejlepší začít na začátku, že?:D dobře..

Začalo to narozením mé sestry( Kamily ), už od té doby mě rodiče, nejvíce matka, odsunovali do pozadí. Zezačátku jsem to tolik nevnímala, myslela jsem si, že je to s mladšími sourozenci tak normální a že si mě rodiče zase začnou všímat. Uplynulo "pár" let a nic se nezměnilo, naopak matka sestru rozmazlovala víc a víc.

Postupem času, jsem byla ta nejhorší já a sestra byla svatoušek. Bylo pro mě hodně psychicky náročné každý večer od matky slýchavat: ,,Jsi nemožná, jsi líná, nebuď zlá na ségru - nebuď na ní drzá, ty si nikdy nenajdeš kluka - protože tak hloupou holku nikdo chtít nebude, ty si úplně mimo, nic nedokážeš, apod.." Když tohle slyší člověk každý den a dostává vynadáno za to co udělal sourozenec (např.: když sourozenec vlastní rodiče okrade a schytáte to vy ..) , moc dobře to nesnáší. Už tady jsem začínala kreslit depresivní obrázky, přemýšlela jsem o tom, že si začnu ubližovat a začala jsem být paranoidní a mít vyloženě hnusné noční můry.

Jak jsem rostla, doufala jsem, že si mě máma začne všímat, když budeme podávat přihlášky na střední školy. Už od malinka jsem chtěla na grafickou školu, i přesto jak by bylo těžké se uživit a nebo prorazit, ale kreslení byl jediný únik z reality, který jsem v té době měla.Matka mi povolila si dát jednu přihlášku podle sebe a dvě školy, že vybere ona. Já vybrala grafickou, ona dvě zdrávky. Přišel dopis z grafické - vzali mě ( radovala jsem se, že se mi splní sen ), ale matka mi celou radost pokazila , když řekla, že mě už přihlásila na zdrávku..

Tato škola mi nikdy a stále nevyhovovala. Psychicky mě odrovnávala, matka trvala na tom, že školu dodělám. Každý den, jsem se vracela psychicky vyčerpaná ze školy a byla jsem doma psychicky týraná. Proto jsem si začala ubližovat, dělalo mi to dobře, když mi zajela žiletka pod kůži, na nic jsem nemyslela, ani na problémy. Díky otcovi , kterému jsem jako poslednímu z rodiny věřila, protože většimu psychického týrání nebyl doma a nebo se mě občas zastal, jsem začala chodit k psychiatrovi, brala jsem prášky na silné deprese ( Deprex ) .. Nepomáhali mi..

Mezi tímhle vším, se o mou psychiku staral Tom. Ale už mi je trapné, ho tímhle pǒád dokola zatěžovat..Hodně mi pomáhal a za to mu děkuju, bohužel mi pomáhal v té době jen přes internet. Několikrát mi nabízel ať přijedu ,že mi pomůže, ale matka mě nechtěla pustit. Snažila jsem se mu taky pomáhat ze všech sil, když mu nebylo nejlíp. Myslím, že jsem mu pomáhala stejně tak úspěšně, jako on mně. Protože jsem ho měla opravdu ráda, několikrát mě zachránilo před sebevraždou to, že jsem si vzpomněla na slib, že si neublížím.

Teď jsem třetím rokem na zdrávce, jediným útěkem z reality je pro mě čas trávený s Tomem, splnil se mi v životě alespoň jeden sen ( být doopravdy zamilovaná a lásku dostávat zpátky od člověka na kterém mi v životě záleží nejvíc ). Díky tomu, že se konečně každý víkend navštevujeme ( protože si pro mě přijel a odvezl si mě, sme docílili toho, že mi to matka povoluje) , pomáhá mi všemi směry, nemám už deprese jako dřív a už si neubližuji. Ale doma stále trpí má psychika - více a více ... Protože teď když sestra vyrostla, mi dost ubližuje i ona..

Přežívám týden v naději, že v pátek budu zase s milující osobou a v sobotu doufám, že se zastaví čas a už nikdy se nebudu muset s Tomem loučit a vracet se tam .. ( někteří tomu říkají domov, pro mě to rozhodně domov není..)

Prosím, jak mám matčino a sestřino chování změnit? Co vám nejlíp pomáhá na úzkost , kromě léků? .. Napište cokoliv, cokoliv..


přečteno: 1633x
Zpět na seznam