Internetová zpovědnice

Opravdu, ta potřeba lásky a vztahu už mě vážně čím dál tím víc ubíjí a ničí! Doufal jsem, že ve staří to ustane a už nebudu nikoho chtít, přestanu o ženách snít, přestanu toužit po rodině a vztahu, smířím se s tím vším a začnu se plně věnovat důležitějším věcem, jenže ono to nepřestává, ale naopak je to snad čím dál tím horší.

Zanedlouho už mi bude 30 let a opravdu mi nevadí, že jsem panic, ale sakra-když jdu spát, musím myslet na to, jaké by to asi bylo, kdybych měl s kým usínat a ráno, když se pak probouzím, si říkám, jaký je to asi pocit, když se člověk má vedle koho probouzet. Jaké to vlastně je? Jaké je to žít a milovat se se svou láskou? Jaké to je, když se můžete dotýkat dokonalého nahého ženského těla a laskat jej? Je to opravdu tak úžasné, a nebo si to maluji tak skvěle jenom proto, že to nikdy nemohu poznat? Co člověku chybí, po tom nejvíc touží, a nebo je to skutečně tak překrásné a přirozené?

Já vím, jsem jen mrzák a totální odpad, vím, že nikdy nemohu poznat lásku, ale proč se s tím alespoň nemůžu nějak vyrovnat? To mi vážně pomůže jen smrt? Nechci to, už nechci myslel na ženy, nechci toužit po lásce, chci být sám a spokojený, ale asi to neumím. Jestli bůh dá, tak se mi o tom bude zdát i v šedesáti letech? Copak to nikdy nepřejde?

přečteno: 1914x
Zpět na seznam