Internetová zpovědnice

Ahoj, chci tu napsat něco o přátelství. Kousek mého příběhu, proč si myslím, že je člověk ztracen. Proč ztrácíme sílu žít, proč umíráme. Věřila jsem, že se mohu spolehnout na své přátele. Že mě podpoří, když bude nejhůř, napíší nebo zavolají, když jim dám vědět. Mají však své problémy, které se jim zdají důležitější, pochopila jsem, že je to obtěžuje. Je to stejné, jako kdyby tonoucímu řekli: Tak se měj a nějak to zvládni (a v duchu si říkali: utop se a dej mi pokoj). Kde vzít sílu žít, když je člověk na konci svých možností a nemoc jej izoluje od jeho blízkých?

Prosba

Přátele své jsem prosila,
zda budou chvilku mít,
o chvilku jsem je prosila,
přijdou mne navštívit?

Přátele své jsem prosila,
chtěla jsem s nimi být,
v nemoci, která zlomila
mou vůli, vůli žít.

Přátele své jsem prosila,
zda budou chvilku mít,
ta jejich slova upřímná
mohla mne zachránit.

Přátele své jsem prosila,
však řekli: „nech mě být“,
ta slova tehdy zlomila
mou vůli, vůli žít.

Nic

Již dochází mi síly,
však běžet musím dál,
mít trochu víc víry,
že život smysl má.

Již bere mi Nic všechno,
co se dalo vzít
a v srdci zbývá něco,
co v duši nechci mít.

Již vzalo mi Nic všechno,
co jen se dalo vzít,
a v srdci zbylo jedno,
to zlověstné Nic.

Jen pojď a vezmi všechno,
já nebudu se bít,
znič i moje tělo,
a nech mne odejít.



přečteno: 2276x
Zpět na seznam