Mně se něco takového stalo. Kdysi jsem měla strach z toho, že se jednou osamostatním, dospěji a zemřu. Budu sledovat, jak všichni moji blízcí včetně mojich rodičů zestárnou a následovně zemřou. Svěřila jsem se s tím mámě, že se toho bojím. Byla jsem i u psychologa. Kvůli tomu jsem si chtěla užívat dětství a ani jsem se nesnažila pomáhat v domácnosti. Vzala jsem si totiž do hlavy, žs bych se tím pádem osamostatnila a dospěla bych. Bylo mi tehdy jedenáct, když jsem si dala vychlazenou colu z automatu. Všechno se najednou změnilo. Jako bych právě ochutnala jablko poznání nebo to bylo tím horkem? Najednou ta deprese zmizela a já se radovala z toho, až budu dělat ty věci, co holky dělají. Chodila bych s kamarádkami ven, nakupovaly a různé věci, které dnes dělám s kamarádkami. Tolik jsem se toho bála. Jenže asi právem. Jedenáctiletá holka a devatenáctiletá holka, sice to může znít jako rozdíl, ale někde hluboko jsem pořád to dítě. Žiji v okolí, kde si holka v mém věku nemůže koupit pro radost ani plyšáka, protože už nejsem malá holka. To spíš není ani věkem. Spíš tím, že téměř všechny ženské kategorie jsou takové, proto muži kupují ženám často plyšáka. To by bylo asi vše, snad to dávalo smysl. Děkuji za přečtení a taky za odpověď. Mějte krásný den.
přečteno: 650x
Zpět na seznam