Internetová zpovědnice

Jak bych začla... Poslední dobou se vše hroutí. Od listopadu mám přítele, musím říct, že je to ten nejúžasnější chlap. Až s ním jsem poznala, co je to někoho fakt milovat, u bývalého jsem to až tak necítila... Jak už jsem řekla, je nejúžasnější, ale strašně mě ničí, co se mu děje... Neřekla bych, že jeden člověk a ještě k tomu tak mladý (skoro 25 let) může mít takové zdravotní problémy. Je to vlastně tak, že umírá... Má jizvy na mozku a doktoři neví, proč se dělají... teď ještě zjistili, že mu odumírají mozkové buňky a bude to ještě horší, do pondělka je v nemocnici s tím, že mu praskla céva v hlavě. Všechno mě to strašně trápí, často brečím, kolikrát nemám ani chuť do jídla, nechce se mi někam chodit... Ale když jsme spolu, jsem najednou šťastná a směju se, pokud mi zrovna neříká nějakou zlou zprávu. To všechno ho trápí taky, hlavně ale kvůli tomu, že jsem smutná já... Není jisté, jak dlouho tu ještě bude... Děsím se té představy, až ten den jednou přijde, nevím, co budu dělat... už takhle mám z toho trápení chuť skončit se životem. Ještě v prosinci jsme doufali, že rok 2012 bude lepší, bude se líp dařit a on se ze všeho dostane. Omyl, všechno je jen horší... Kolikrát jsme si říkali, že bychom se i rádi vzali (a to jsme oba vždy byli proti svatbám, asi šlo jen o toho, najít správného člověka), bydleli spolu a byli spolu navždy. Oba jsme vždycky měli smůlu, takže jsme si říkali, že tím, že jsme se poznali, se věci zlepší a bude už dobře. Jo, spolu jsme sice šťastní, ale jinak... Mám teď i blbý pocit z toho, že se mi neozývá. Sice vím, že se mu vybila baterka a nemá tam s sebou nabíječku, ale i tak to není nejlepší pocit, že o něm nevím. Doufám, že je mu dobře a v pondělí se ozve. Radši bych sice byla, kdyby to šlo i dřív.... Mám prostě strach z té budoucnosti. Asi jsem předurčená k tomu, prostě být sama...

přečteno: 2317x
Zpět na seznam