Internetová zpovědnice

Ahoj, já mám asi takové ty problémy, co holky ve 14 :) - strach z prvního líbání, první sex, strach, že se ztrapním, nemám žádné sebevědomí...až na to že je mi 24. To že jsem panna o mě ví snad všichni kamarádi, nějak se za to nestydím, ale občas mě přepadne deprese jako třeba dnes. Utápím se v jakési sebelítosti a hledám na sobě všechno špatné...

Pracuju jako pokojská, ale chtěla bych v životě dokázat něco víc, ale nemám na to, nejsem vůbec průbojná, neumím anglicky apod. Nejvíc mě štve, že nevycházím s kolegyní tak jak bych chtěla, sem s ní sama celý den ale je o 30 let starší a já si s ní prostě nemám o čem vykládat, ubíjí mě to i když mám v práci mamku a můžu za ní občas "utéct".Navíc si vůbec nemůžu zvyknout ani po pul roce vstávat na 6, jsou to blbosti a s tim mi nikdo nepomůže, žere mě to spíše z toho důvodu, že jsem "rozmazlená" nebo nevím jak to popsat.
V práci mi taky vadí to, že tam každý každého pomlouvá a dycky se od někoho dovím, že pomlouvají mamku nebo tak a to mě mrzí :(...

V poslední době už taky uvažuji o tom, že bych chtěla začít žít svůj vlastní život. Mít svůj malý dům, muže, děti...čímž se dostavam k tomu, že jsem ještě nikoho nikdy neměla. V osmé třídě, se ve mě něco zlomilo a od té doby, jsem měla "strach" začít si něco s nějakým klukem. Vždycky, když jsem tušila, že má o mě někdo zájem, nebo se na mě na diskotéce někdo podíval, okamžitě jsem běžela na záchod, bylo mi špatně a brečela jsem. Párkát sem se zamilovala do kamarádů, což se mi akorát vymstilo tak, že jsem kvůli nim probrečela dny a ráno chodila zvracet, aniž by věděli, že se mi třeba jen líbí. Chodila jsem kvůli tomu i k psycholožce a pak i psychiatričce pro tabletky. To jediné mi pomáhalo.
Postupem času jak mi přibývaji roky, už to tak neprožívám, ale občas se mi udělá zle, a s nažím se s klukama více sblížit, ale když zjistím, že chcou něco víc, začnu couvat. S holkama se o tom bavíme normálně, jak ho sbalím, jak spolu budeme jezdit třeba na výlet a tak, ale jakmile se ten dotyčný objeví tak mi sklapne a nevím jak to překonat. Může za to i to, že mám malé sebevědomí a říkám si co na mě kluci můžou vidět, mám totiž velké a trochu křivé zuby, nemůžu se kvůli toho ani schutí zasmát, protože se bojím, že každého odradím :(.

Prostě už přestávám doufat, že si vůbec někdy někoho najdu. I když mi kamarádky tvrdí, že jo a i ty děti budu mít, ja už v to ale nevěřím, znám se a sami víte, že kamarádky se snaží Vás dycky podpořit...

Mám toho víc ale, tohle je asi to nejdůležitější co mě momentálně štve :(. Vím, že s tím nikdo nepomůže, ale už to, že jsem se Vám mohla svěřit mi ulevilo. Díky :)

Ale taky si říkám, že někdy řeším "blbosti", když si představím, jaké mají lidé třeba zdravotní problémy apod.

přečteno: 2011x
Zpět na seznam