Internetová zpovědnice

Trápí mě, že mě moje rodina vnímá jako citově chladnou.
Celý základ problému je v tom, že já se se ztrátou a s bolestí vyrovnávam jinak než oni. Moje rodina má za sebou těžké období. Někdo nám nečekaně zemřel, všechno bylo hrozné a všichni jsme se málem sesypali.
Teď už je to skoro rok takže jsme se s tím časem naučili žít, ale znovu a znovu narážíme na problém toho, že já smutek prožívám jinak než oni.
Oni se vybrečí a je jim relativně fajn. Scházejí se v kuchyni, společně brečí, vzpomínají na zemřelého, pak si otřou slzy a je jim líp protože jsou vybrečení a jede se dál.
Já tohle ale nedokážu. Nedokážu brečet a už vůbec ne před lidma. Nedokážu svou bolest sdílet. Spíš se někam zavřu a o zemřelém mluvit odmítám protože je to pro mě nesnesitelně bolestné takže se těchto brečících seancí nezůčastňuju a tím jsem si vysloužila punc bezcitné a dokonce jsem obviňována z toho, že žádnou bolest ani necítím a že jsem zemřelého snad ani neměla ráda.
Není to pravdou. Já ho milovala, ale ta rána padla natolik hluboko, že jí nedokážu s nikým sdílet a nedokážu ani brečet. Všechny slzy jsou ve mně zmražené a zaražené.
Snažím se jim vysvětlit, že prostě jen truchlím jiným způsobem, ale oni to neberou protože když nevidí slzy, tak to nepovažují za truchlení. Myslí si, že kdo nebrečí ten netrpí.
Já osobně se s tím vyrovnávám dobře a zvládám to. Problém mi dělají oni tím, že mě nenechají být a pořád po mně chtějí, aby s nimi taky brečela a nutí mě abych se jejich hromadných brečících seancí zůčastnila čímž na mě páchají psychické násilí. Dokonce jsem vážně uvažovala nad tím, že se kvůli tomu odstěhuju, aby už mi nevyčítali, že nebrečím, abych nemusela odpovídat na otázky typu "a ty jsi ho neměla ráda, že si s námi ani nepopláčeš?" a nemusela se schovávat někde v koutě, když začne rodinná brečící seance.
Jim to pomáhá. Jim pomáhá když společně mohou mrtvého oplakávat, ale já jsem jiný typ a nejen že mi to nepomáhá, ale vyloženě mě to psychicky ničí.
Dokonce začali po pokojích vystavovat jeho fotky takže jsem se naučila doma chodit skoro po slepu a dívat se jen do země protože kdykoli ho zahlédnu na fotce tak mi to přináší nesnesitelnou bolest a také fyzickou nevolnost. Při pohledu na jeho fotky se mi chce omdlévat takže když zbytek rodiny není doma, tak všechny fotky obrátím, aby na ně nebylo vidět.
Samozřejmě jsem se jim snažila všechno vysvětlit, ale oni to nechápou. Nechápou to protože to mají jinak.
Vzhledem ke všem těmto popsaným okolnostem a faktům nejsem schopná být svojí rodině oporou a oni mně samozejmě také ne protože zřejmě ani nevěří tomu, že nějakou potřebuju. Kdo nebrečí je podle nic v pohodě.
Mám svou rodinu ráda, ale po tom, co se nám stalo s nimi nedokážu žít a bojím se, že být s nimi mě zabije, že mě nepřímo zabijí oni tím jak mě nutí abych truchlila po jejich způsobu, jak na mě tlačí, jak si na mě vynucují něco, co jim nemohu a nedokážu dát.


přečteno: 1961x
Zpět na seznam