Vyhýbavá porucha osobnosti?
Zdravím, chci se rovnou zeptat, jestli je možné na tuto poruchu dostat ID a jak dlouho by to tak zhruba trvalo? Teď to asi vyznělo, že jsem jen lenivý, který chce zadarmo důchod a válet se doma. Tak to ale vůbec není.
Už bezmála 5 let i s tímto svým problémem chodím do práce a snažím se fungovat. Je to práce, která pochopitelně ani náhodou neodpovídá mému vzdělání, ale je to jediná práce, kde se mi povedlo projít přijímacím pohovorem. Asi chápete, jak člověk s touto poruchou působí na pohovoru. No všichni asi ne, ale kdo to zná, tak ví.
Doma o mém problému sice ví, ale vůbec netuší, jak moc zle se doopravdy cítím. I v práci se snažím působit jako sluníčko, ale ve skutečnosti se cítím pořád zle. V práci jsem nejradši, když na mě nikdo nemluví a nemusím dělat nic nového. Mám prostě hrozný strach i z úplných prkotin, což je samozřejmě pro tuto poruchu typické. Jakmile se mám třeba naučit věc, dejme tomu 10 jednoduchých úkonů, tak začnu panikařit, nejsem schopen se soustředit, zrudnu, jsem zbrklý, dělám chyby a asi nemusím dodávat, že reakce okolí už všechny tyto symptomy jen umocňují.
Doteď jsem to nějak prostě zvládal, ale já už to dál prostě nedám. Ta práce je pro mě psychicky tak vyčerpávající, že už ani nejsem schopný se bavit. Čímkoliv. Nejen že nemám ani holku, ale já už ani žádnou nechci. Ani sex mi nechybí. To není normální.
Nechci žádnou léčbu. Jestli nepomohlo 5 let expozice, tak nepomůže nic. Je to prostě porucha, možná ani ne tak porucha. Jsem to prostě já. Já s tím jsem sice smířený, ale reakce okolí na mé chování v těchto situacích mě proste ubíjí. To nejde vytěsnit. To by nedal prostě nikdo.
Nechci, aby mě tu někdo litoval. Zajímá mě pouze někdo se stejnou, či podobnou poruchou, kdo by mi poradil, jak dál? Jestli má cenu pokoušet se o ID?
Máme to v rodině. Matka měla také podobné problémy, ale dlouho to neřešila, až nakonec skončila s velkými depresemi, ale dokud neonemocněla schizofrenií, tak stejně nedostala ani poloviční ID, přitom už předtím byla i několikrát hospitalizovaná. Až teď nakonec dostala poloviční důchod. Posledních 5 let jsme to táhli s tátou sami, protože máma nebyla už schopná práce. Nic jsem si za tu dobu ani neušetřil. Něco málo jsem si sice koupil, ale z ničeho už ani nemám radost.
přečteno: 2105x
Zpět na seznam
Už bezmála 5 let i s tímto svým problémem chodím do práce a snažím se fungovat. Je to práce, která pochopitelně ani náhodou neodpovídá mému vzdělání, ale je to jediná práce, kde se mi povedlo projít přijímacím pohovorem. Asi chápete, jak člověk s touto poruchou působí na pohovoru. No všichni asi ne, ale kdo to zná, tak ví.
Doma o mém problému sice ví, ale vůbec netuší, jak moc zle se doopravdy cítím. I v práci se snažím působit jako sluníčko, ale ve skutečnosti se cítím pořád zle. V práci jsem nejradši, když na mě nikdo nemluví a nemusím dělat nic nového. Mám prostě hrozný strach i z úplných prkotin, což je samozřejmě pro tuto poruchu typické. Jakmile se mám třeba naučit věc, dejme tomu 10 jednoduchých úkonů, tak začnu panikařit, nejsem schopen se soustředit, zrudnu, jsem zbrklý, dělám chyby a asi nemusím dodávat, že reakce okolí už všechny tyto symptomy jen umocňují.
Doteď jsem to nějak prostě zvládal, ale já už to dál prostě nedám. Ta práce je pro mě psychicky tak vyčerpávající, že už ani nejsem schopný se bavit. Čímkoliv. Nejen že nemám ani holku, ale já už ani žádnou nechci. Ani sex mi nechybí. To není normální.
Nechci žádnou léčbu. Jestli nepomohlo 5 let expozice, tak nepomůže nic. Je to prostě porucha, možná ani ne tak porucha. Jsem to prostě já. Já s tím jsem sice smířený, ale reakce okolí na mé chování v těchto situacích mě proste ubíjí. To nejde vytěsnit. To by nedal prostě nikdo.
Nechci, aby mě tu někdo litoval. Zajímá mě pouze někdo se stejnou, či podobnou poruchou, kdo by mi poradil, jak dál? Jestli má cenu pokoušet se o ID?
Máme to v rodině. Matka měla také podobné problémy, ale dlouho to neřešila, až nakonec skončila s velkými depresemi, ale dokud neonemocněla schizofrenií, tak stejně nedostala ani poloviční ID, přitom už předtím byla i několikrát hospitalizovaná. Až teď nakonec dostala poloviční důchod. Posledních 5 let jsme to táhli s tátou sami, protože máma nebyla už schopná práce. Nic jsem si za tu dobu ani neušetřil. Něco málo jsem si sice koupil, ale z ničeho už ani nemám radost.
přečteno: 2105x
Zpět na seznam
 | T0J3FUK (25) |
| Napište reakci |
Vyhledávání
Jaká je tvá nejoblíbenější sexuální poloha?
| Poloha zezadu |
14x |
35% |
| Poloha na koníčka |
4x |
10% |
| Poloha misionář |
1x |
2% |
| Poloha 69 |
21x |
52% |
| Hlasovalo: 40x |
