Internetová zpovědnice

Potřebuji se vypsat.

Jsem ve třetím ročníku střední školy a čím dál si uvědomuji, že už 18 let se nemůžu probudit z noční můry.

Ve škole se s nikým nebavím, nikoho nezajímám, sedím v první lavici. Ačkoli se snažím být milý a ochotný a snažím se jak v učení, tak v lidských vztazích, jsem jedna velká negativní vlna ve třídě.

Jelikož je to škola umělecká, bývám tam většinou asi 9 hodin denně a pokaždé se vrátím zdeptaný. Cesta domů mi trvá hodinu. Jenže mě už to nebaví, snášet to, jak se všichni baví, jak si všichni pomáhají a mají se rádi. Bojím se pohnout o centimetr v lavici, aby mě někdo neseřval. I když teď si mě spíše ani nevšimnou. A když mi něco řeknou, tak akorát že jsem zpomalený, i v jiných učebnách samozřejmě sedím sám, co nejblíže k vyučujícímu, pro kterého jsem tím pádem taky otloukánek.

Dva roky stresu v kuse mi už zatemnily mozek. Od září jsem se začal urgentně snažit, učit, získávat znalosti, ale svým dolézáním a vylézáním z ústraní jsem se dostal akorát do větší duševní temnoty. Každý den se mi chce brečet, pěstuji si nenávist k lidem, proti které jsem tak usilovně bojoval. Ani spát nemůžu, zdá se mi jen o škole.

Asi mi neuvěříte, ale dneska mi udělala největší radost myšlenka, že sem napíši. Chci jen, aby to už skončilo. Jinak ztratím i přátelé mimo školu, které nejspíš ani nemám.

přečteno: 1492x
Zpět na seznam