Internetová zpovědnice

Ahoj lidi, jsem zase tady. Píši sem, protože si myslím, že mám depresi.

Jsem ještě dítě, takže nevím, jestli je vůbec možné mít v 15 depresi. Byla jsem neplánované dítě, takže mamka si vzala tátu, aby jsme byli úplná rodina. Od té doby se mamka s tátou hádali, když mi byli 2 roky, narodil se mi bráška, který byl už plánované dítě, táta mě nesnášel, i když jsem za nic nemohla. Bil mě po hlavě, když mi bylo 8, tak mi dal takovou ránu do spánku, že jsem se praštila do hlavy o zeď, omdlela jsem a probrala se až v nemocnici s otřesem mozku. To se s ním mamka už rozvedla. Ještě předtím jsem jako malé dítě každou noc poslouchala jejich hádky, skrytá ve stínu na schodech tak, abych na ně viděla. Kdykoliv jsem viděla, že už je hádka moc drsná nebo se vztahuje k násilí, šla jsem dolů, že potřebuji na záchod nebo se napít.

Jak jsem psala mamka se kvůli tomu incidentu s mou hlavou s tátou rozvedla. Díky tomu se mi mamka začala svěřovat, zjistila jsem, že táta dluží 14 miliónů a odmítá je splatit, proto utekl v mých 9 letech do Mexica. Když utekl, začal být jako zločinec hledaný i tajnou policií. Maminka byla čím dál tím méně veselá, protože teď šlo splácení dluhů na ní a jejího přítele. Mamka se mi svěřuje čím dál víc, třeba se přiznala, že peníze jí dává náš děda, aby jí trošku pomohl. Nastoupila jsem na základní školu do šesté třídy s několika mými kamarády.

Jednoho dne po vyučování jeden můj spolužák napadl mojí nejlepší kamarádku, ta se samozřejmě bránila. Napřahoval se, takže aniž bych přemýšlela, jsem odstrčila kamarádku za sebe a schytala jsem pěstí do toho samého spánku, do kterého mě před 4mi lety praštil otec. Pořádně to nateklo, ale nebyla to taková rána, abych omdlela. Nakonec mi to udělalo monokl pod okem, mamka to neřešila. Byla jsem ráda, nemám ráda přehnanou pozornost.

Jenže od té doby mám vysoký tlak, zamlžuje se mi před očima a musím si sednout než to odezní. Taky kdykoliv mám nějakou fyzickou námahu, začne mě ve spánku abnormálně bolet. Nikomu jsem nic neříkala, mamka se mi neustále svěřuje a já jí nechci zatěžovat. Do sedmé třídy jsem se dostala na gymnázium. Jenže jsem měla daleko horší známky než na základce. Mamka na mě křičela, všichni mi vyhrožovali, že mě z gymnázia vezmou, když se nezlepším a já to gymnázium mám ráda, ale známky se mi nezlepšili. Naopak, já pilná studentka a školní premiantka jsem se na školu vykašlala, nechodila jsem za školu, ale známky mě nezajímají. Ztratila jsem zájem o hru na flétnu a plavání.

Nic mě nebaví, jsem zalezlá doma a pořád se dívám na Anime. Jinak řečeno svůj volný čas dávám do virtuálního světa a teď v osmé třídě se to ještě znásobilo, protože můj táta kontaktoval mého bráchu. Mamka začala mít divné stavy, mám podezření, že má depresi, ale když jsem jí to řekla a navrhla jí, že by měla vyhledat odbornou pomoc a že mám o ní strach, seřvala mě.

Snažím se být kvůli bratrovi a ostatním silná, takže se pořad usmívám, když na mě někdo z rodiny řve, zůstávám klidná. Jenže se mi chce brečet, já byla vždy emotivní typ, co se umí vcítit do člověka, který rozumí citům druhých a dokonce jsem už jen od pohledu na člověka poznala co cítí, mám velice silnou emotivní intuici, díky tomu jsem nejspíše ten tip, který ostatní láká, aby se mu svěřili. Všichni na mě začali klást své problémy-mamka, kamarádi, dokonce i brácha-jenže i já vždy byla zvyklá dávat své emoce najevo. Nikdy jsem nebyla silná a teď mám být? Vždy, když jsem sama, mám chuť brečet, v noci nemohu spát, protože mám noční můry o tom jak mě všichni opouštějí. Moje známky se ještě zhoršily. Nedávno jsem se od mamky dozvěděla, že jí otec nechával sledovat svými kumpány a když zjistil, že se schází se svým přítelem-tehdy byli jen nejlepší kamarádi-napsal mu sms, že jestli nenechá mamku být, tak zničí jeho i jeho rodinu a všechno co má. Teď mám strach, začínám být paranoidní, že mě někdo sleduje a bojím se o své kamarády a bratra, že je taky nechává sledovat, že mým kamarádům bude vyhrožovat? Přemýšlím, jestli se s nimi nemám přestat bavit, aby byli v pořádku. Začínají mě kvůli tomu zžírat pocity vinny. Vím, že za to nemohu, ale pořád mám v hrudníku ten pocit vinny, kdybych se nenarodila, mamka by si tátu nevzala a nebyl by v téhle situaci, kdybych se se svými přáteli nebavila, nebyli by v nebezpečí!

Prosím, poraďte! Co dělat! A prosím, aby jste nikoho nekontaktovali s mou situací, já jí vyřeším sama, jen potřebuji radu a taky se trochu svěřit. Děkuji.

přečteno: 1522x
Zpět na seznam