Internetová zpovědnice

Přihodila se mi taková špatná situace, ale co to tady povídám můj život je jedna velká špatná situace.

Ale celé bych to začala asi tím, že můj táta je alkoholik. Pije jak duha a je mu úplně jedno,jak se pak chová.  Je schopen vzít celou výplatu a za jeden večer ji naházet do automatů, nebo probudit svého "kamaráda" nehledě na to, že nebudeme mít z čeho zaplatit nájem, nebo co budeme vůbec jíst. S tím úzce souvisí další věc, často se stěhujeme. Buď bydlíme v nějakém bytě, avšak déle jak dva měsíce ne, nebo na azylu. Jsme čtyři v podstatě uzavření v jedné místnosti s jedním ubohým oknem. Jediný osobní prostor, který každému náleží je jeho postel, nic víc. Občas je to prostě k zbláznění, být tam s nimi celý den. Občas nemáme co jíst, a tak si jde mamka půjčit. Ale k čemu to je, když to bude muset vrátit?  A bude nám to zase chybět? 

Před rokem mi zemřel mladší bratr. Bylo mu pět, pouze tak málo mu bylo dáno. Táta začal víc pít a je to s ním k nevydržení. Je tak těžké někoho milovat a ctít, když jediný stav ve kterém ho potkáváte je buď kocovina, nebo jak leží úplně na šrot v posteli a v ruce svírá láhev tvrdého alkoholu, nebo když je nejhůře tak ho vidět klečet před WC a ztrácet. Tehdy jsem se za něj začala stydět a opovrhovat jim. Ne jednou jsem si do nočních slz přála mít jiného tátu.

I moji mamku to změnilo. Pokusila se zabít. Klidně by nás tu nechala s tím opilcem.  Přijde mi to sobecké. Vím, že ji to muselo hrozně ranit, ale měla by si uvědomit, že nemá jen jedno dítě.

Svého bratra jsem milovala a milovat budu ať už je kde je. Zasáhlo mě to tak moc, že i po roce mám občas problém vstát z postele. Stále jsem si říkala, že je to již za mnou, ale pouze jsem si lhala. Přišlo mi, že ostatní okolo mě se z toho tak rychle vzpamatovali, že je to až divné. To jsem jediná komu tak strašně chybí?  Pamatuji si jak jsem ho držela v náruči, jak mi poprvé usnul na ruce, jak nádherně znělo moje jméno z jeho úst. Byl by to nádherný chlapec to vám řeknu, ale proč mu bylo dáno tak málo? To se Ten nahoře nudil, nebo mu připadalo, že jsme ještě neokusili dostatek bolesti? Proč? Proč stále slyším jeho hlas? Jeho smrt mi vypálila do srdce díru, která nikdy nebude naplněná. Všechno okolo mě mi připadá zbytečné, každá věc kterou udělám, každá věta kterou řeknu. O škole ani nemluvě, propadám. Prostě si to přiznejme vůbec jsem to nezvládla. Poslední dobou se nedokážu soustředit. Spím tak pět, šest hodin. Přes den mě spánek šlape na paty, ale v noci ho nedokážu dostihnout. Jednou se cítím jako bych bloudila tmou, a pak mi zase jako pod hladinou. Deprese na mě visí jako promočený kabát. Tisíckrát jsem klečela a v slzách prosila Všemohoucího, ať mi Ho tady nechá. Ale on se otočil na patě a klidně mi ho vzal. Jeden den jsme za ním byli v nemocnici a večer nám volají, že už nemusíme jezdit. Tehdy jsem si připadla jako neozbrojený uprostřed bojového pole.

A pak je tu ta kouzelná věta "Čas zahojí všechny rány." Který pomatenec to kdy řekl?  Čas je nikdy nezahojí jen zmírní tu bolest. Je to jako s nemoci, která dosud nemá lék, můžete bolesti zmírnit, ale přesto ji nezastavíte úplně. Budou tu s vámi až do samotného konce. Až dokud je nezabijete, ale to by znamenalo zabít i sebe, ne? 

Někdy občas slyším ty hlasy, které mi našeptávají ať to skončím. Ale pak se za sebe stydím, protože bych to vzdala. A já jsem se neprobojovala až sem abych to vzdala, ne?

Občas si připadám jako bych do tohohle světa nepatřila. Nikdy jsem nechtěla být jedna z mnoha. Chtěla jsem změnit svět, dat světlo těm, kteří jdou tmou. Naplnit břicho,každému kdo hladoví. Uzdravit každého, kdo stoná. Dat domov těm, kteří neměli takové štěstí. Dat práci těm, kteří potřebují peníze. Udělat svět lepší.

Doposud jsem měla víru, ale poslední dobou mi uniká mezi prsty.

Děkuji, hezky večer.

přečteno: 1722x
Zpět na seznam