Internetová zpovědnice

Ahoj,
je mi 24 a miluji o více než 16 let starší ženu. Je vdaná a má 2 děti, o pár let mladší, než já. Známe se z práce, kde pracuji necelé 3 roky. Od našeho prvního rozhovoru mi byla opravdu moc sympatická. Nijak zvlášť jsme se nebavili, sem tam pár slov, převážně pracovně, ale netrvalo dlouho a já po ní začal toužit. Rozum mi říkal, že je to nesmysl a já s tím dokázal nějak bojovat, i když jsem na ní myslel čím dál častěji, zvládal jsem to. Až donedávna.

Měl jsem vnitřní problémy, které jsem několik let více či méně skrýval a dusil v sobě. Jsem velký introvert, nerad si stěžuji a obtěžuji svými problémy. Ale po letech mi nějak došly síly a už jsem to prostě skrývat nedokázal. Ona, když mě viděla, hned se snažila mi pomoci a pomohla. Opravdu moc, úplně změnila můj život. Od té doby si povídáme téměř každý den, občas si napíšeme, několikrát jsme se navštívili i doma. Vzniklo krásné přátelství, kterého si vážím nade vše. Jenže jak jsem jí začal lépe poznávat, byl jsem víc a víc zamilovaný a bylo stále těžší s tím bojovat. Její duše je zkrátka ta nejkrásnější jakou jsem kdy poznal. Ona má tolik svých problémů, dostává od života jednu ránu za druhou, přesto neváhá kdykoliv ostatním pomoci a být oporou.

Je prostě úžasná, dokonalá. Je i moc hezká, ale to není to, na čem by mi záleželo. Když jsem s ní, připadám si jako v jiném světě. Jeden její úsměv rozzáří celý můj den. Dny bez ní mi připadají tak prázdné, jakoby ani nebyly.

Dřive jsem si myslel, že vím, co to znamená být těžce zamilováný. Jednou jsem prožil něco, z čeho jsem se sbíral dlouhou dobu a byl jsem přesvědčen, že tohle znamená být beznadějně zamilovaný a víc už to ani nejde. Velký omyl. Oproti tomu, co cítím teď, to nebylo vůbec nic. Myslím na ní pořád, ať jsem kdekoliv, ať dělám cokoli. Jsem s přáteli na koncertě nebo na výletě a celou dobu myslím jen na to, jak by bylo krásné, kdyby tam se mnou byla ona. Kdykoliv zavřu oči, vidím jen ji.

Asi před měsícem a půl jsem to už nemohl vydržet. Vyšli jsme si na procházku a já poprvé v životě řekl miluju Tě... Měl jsem hrozný strach, že zničím to krásné přátelství, ale nemohl jsem jinak. Naštěstí se nic takového nestalo. Domluvili jsme se, že někdy zajdeme na večeři a popovídáme si o tom. Stále jsem si nedělal velké naděje, že by to mohlo skončit tak, jak bych si přál, přesto jsem si poprvé v životě připadal opravdu šťastný. Byl jsem pak 2 dny pryč. Hrozně jsem se těšil, až jí znovu uvidím a jen tak si popovídáme, jak jsme se měli a domluvíme se na té večeři. Ale než jsem za ní stačil ráno dojít, přišla mi od ní zpráva. Že prý je pro mě moc stará, že jsem skvělý kamarád atd. Šel jsem za ní, ale byl jsem tak zaskočen, že jsem nebyl schopen slova. Proč zpráva? Proč mi to nemohla říct do očí? Později toho dne jsem jí řekl, že bych si chtěl ještě v soukromí popovídat, jestli bude mit po práci čas. Že prý ještě neví jak bude stíhat a že se ozve. Večer přišla zpráva, že nestíhá. To se opakovalo další 2 dny. Nechtěl jsem na ní naléhat, tak jsem to vzdal a chodím za ní dál jako kamarád. Jenže jí pořád šíleně miluji a vážně nevěřím, že ještě někdy dokážu takhle moc milovat někoho jiného... Jí je moje společnost stále příjemná, alespoň doufám, že se nepletu. Víc nevím, ale takovou malinkou naději cítím...

Chtěl bych jí zkusit ještě někam pozvat a poděkovat jí za to, jak moc mi pomohla a stále pomáhá. Je to smutné, ale dodnes vlastně ani neví, jak moc. Ale váhám, jestli bych s ní měl ještě mluvit o tom, jak moc jsem do ní zamilovaný... Já si vůbec nedokážu představit, být s jinou, ale nechci, aby se kvůli mým citům nějak trápila. Ze všeho nejvíc chci, aby byla šťastná, protože ona si to opravdu zaslouží. Pokud by ale byla šťastná se mnou, byl bych já ten nejšťastnější na světě...

přečteno: 3684x
Zpět na seznam