Internetová zpovědnice

Jsem zdeprimovaná z každodenní šedi a nevím, jak dál. Reaguju přecitlivěle i na minimální kritiku. Někdy tyto banality sahají až sebepoškozování. Před pár měsíci jsem kvůli sebevražedným úmyslům skončila v psychiatrické léčebně, od té doby docházím k psychiatričce. Ta je ale k ničemu. Většinou se zeptá, jak se mám, ale to je asi tak vše a předepíše mi antidepresiva-Která nezabírají. Příjde mi naprosto nemyslitelné, že bych se měla dožít více než tričeti let. Smrt beru jako vysvobození. Jediný důvod, proč ještě žiju je, že si kvůli svým problémům připadám jako nevděčný fracek. Když jsem byla v léčebně, příbuzní zařídili, abych se měla co nejlépe a myslím, že sebevražda by byla z mé stránky podraz. Jenže ani tohle vědomí mi nedává moc jistoty, že to neudělám… Rodině ani přátelům tohle říct nemůžu. Mám až příliš velký strach, že bych se dostala znovu do léčebny. Nevím, jestli tohle sepsání pomohlo, ale lepší litovat, že jsem něco udělala, než že jsem něco neudělala.

přečteno: 1454x
Zpět na seznam