Internetová zpovědnice

Ahojky :)

Hodně takových zpovědí tu již zaznělo, ale zkusím tomu dát trošku hlavu a patu. ;) Když je člověk sám (tak jako já bez partnerky a dalších plno lidí bez partnerů), tak přemýšlíte častokrát o blbostech. Takový ten pocit, kdy se cítíte osamělí, prostě - když vás nikdo nemá srdíčkově rád (nepočítám rodinu), nikdo se o vás nezajímá... žijete určitý stereotyp - buď studujete, nebo pracujete (mně práce baví), občas prostě truchlíte, špunty v uších a plujete ulicemi, nikdo o vás neškobrtne, i když je ve vás obrovská síla...

A přitom moc dobře vím, že si to teď čte plno skvělých lidí, kteří mohou mít podobné stavy a pocity. Takových lidí je mnoho... i když si to častokrát nemyslíme, protože je život komplikovaný a jenom pro mě je charakter například člověk, který dokáže žít s upřímným úsměvem i přesto, že poznal ty nejhorší blafy a úskalí v tomto životě. Začneme žít sexuální život a občas se neochráníme, bum. Kapka lásky?

Potom se častokrát v životě člověk opravdově zamiluje a není to opětováno. Bolí to, proč to takto přichází? Potom se všichni v životě rozcházíme, to vše k životu patří a i když to budeme brát hodně negativně, je to vlastně pozitivní. Žili jsme s člověkem, který zranil naše srdce a naše srdce už nedokáže dále důvěřovat a soužívat. Krok dopředu.

Začneme si pořizovat úvěry na věci, které máme rádi, jako jsou auta - hypotéky na obydlí, začneme budovat naší druhou část života a začínáme stárnout. Chodíme stále do práce, ale víkendy už omezujeme s pařením jako kdysi... připadáme si starší a už do mladého kolektivu takřka nezapadáme. Tvoříme rodiny, sňatky, umírají nám naši nejbližší nebo kamarádi a my i přesto žijeme... posteskneme, občas vzpomeneme, nic víc nám jako bytostem nezbývá. Bolí to, moc. Zdraví je strašně důležité - dřív když jsem byl mladší jsem nad tím vždy mávl rukou a nechápal jsem, proč se tak moc přeje... teď už to chápu. Víte o tom, že nikdo na světě není plně zdráv? Jenže každý člověk si častokrát v životě neuvědomuje, co bude zítra. Dokonce jsem pochopil i ty, kteří si života neváží. Jsou zalezlí doma a nic nedělají - nechtějí nic budovat, nechtějí se ukazovat ve dne, nejraději by přes den spali. A nejhorší je, že jsou to zrovna ti správní lidé, kteří jen svou životní situaci nezvládají, stagnují nad světem, nebaví je. A víte, že oni mají stále i úsměv a jiskru? To jen proto, abychom jejich trápení nepoznali a později mohli skočit pod vlak nebo si uvázat smyčku. Udělal to tak i můj jediný přítel, který byl nejšťastnější v životě, ale vnitřně se utápěl v těžkých bolestech a v dopise na rozloučenou napsal, že teď už mu je lépe a že děkuje všem, kteří ho milovali... trošku se omlouvám za odbočení.

Naše děti dospívají a my jim dáváme veškerou oporu v rodičovském životě, tak - aby potomci měli a dělali to samé co my. Předáme veškeré vazby a reference a životem pomalu odcházíme. Tak jako nikdo se zatím nepřiblížil ke hvězdám, tak ani nikdo zatím nepřišel na to, co je smyslem života.

přečteno: 1342x
Zpět na seznam