Internetová zpovědnice

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu, i když si nejsem jistá, zda-li je má situace vzhledem k okolnostem nějak rozumně řešitelná.

K úvodem Vám o sobě prozradím pár informací, pomohou Vám lépe nahlédnout a porozumět následujících řádkům. Jsem patnáctiletá dívka, velmi emotivní a nestabilní. V době, co jsem se začala více zajímat o chlapce (někdy na přelomu 12/13 roku), jsem zjistila, že spíše táhnu ke starším mužům, řekněme kolem 30-40 let. A zrovna o jednom z nich Vám chci povědět.

Abych Vás lehce uvedla do děje, panu A. (označení pro muže, o kterém tohle celé je) je lehce přes třicet let a ještě do nedávné doby byl takřka šťastně zadaný s paní B. (označení pro jeho přítelkyni). Jsou spolu 10 let. Já se s panem A. seznámila před 3 lety, skutečně jsme spolu ovšem začali nějak více interagovat před rokem. Za zády jeho přítelkyně se ze mě stala jeho oddaná milenka. Milenka, do které se zamiloval, a ona mu city opětovala. Stali jsme se pro sebe něco víc - nejsem si jistá, jak náš vztah identifikovat, nebyli jsme přátelé, pár, známí, ani milenci. Prostě jsme tak nějak byli a byli jsme spolu šťastní.

Vždy jsem na ni hrozně moc žárlila. Byla jsem na něj nepříjemná, nazývala ho kretén, idiotem a vším možným, co mě v těch chvílích napadalo. Tak velmi jsem ho chtěla jen pro sebe, být pro něj tou jedinou.

Jsou to asi 2 měsíce zpět, co musel jít pan A. z určitých okolností s pravdou ven. Rázem jsme se ocitli všichni tři u jednoho stolu. Já, on a jeho přítelkyně. Přiznal se jí, že se do mě zamiloval, ale že jí taktéž potřebuje. Obě jsme pro něj důležité -dovolím si tvrdit, že nejdůležitější- osoby, co v životě má. Nedokáže opustit mě ani ji. Brečela, - a nejen ona, brečeli jsme všichni. Cítila jsem se provinile, teprve v ten moment, kdy přestala být pouhou myšlenkou v mé hlavě a viděla jsem ji osobně mi došlo, jak moc ji to muselo zasáhnout.

Asi Vás zajímá, jak je to teď, vzhledem k tomu, že událost je 2 měsíce stará. Ráda bych na to odpověděla, ale já netuším. Pan A. se mnou téměř nekomunikuje, a když už, tak nikdy ne o tom, co teď vlastně bude. Lehce jsem navázala kontakt s jeho přítelkyní, jestli toho neví víc. Prý s ní taktéž moc nemluví a je hodně uzavřený. Ona sama se cítí špatně, chce, abych mu vypadla ze života, zároveň mě nechce připravit o milovanou osobu a žít s tím. Pan A. si nejspíše stále stojí za tím, že opustit jednu z nás je nemyslitelné a chce nás obě. To, že to není možné, mu asi dochází, ale reálně s tím nic nedělá a myslím, že ani dělat nechce.

Cítím se hrozně. Je mi hrozně. Cítím se hrozně beznadějně. Trápí mě myšlenky, co když se na mě vykašle? Co když se vykašle na přítelkyni, zvládnu s tím žít? Došlo mi, že se obě cítíme identicky. Ani jedna z nás o něj nechce přijít, nechce se ho vzdát, ale nechce, aby tu druhou opustil.

Mám obavu, že jestli mě vyhodí ze svého života, zabiju se. Heh, já vím, nehodí se to k mé racionální stránce, kterou jsem Vám zde ukázala. Cítím, že to, co mi dává on, už nenajdu. Nebo to minimálně nebude lehké. Nedokáži si představit, že bych o to měla přijít a dále pokračovat v normálním fungování.

Netuším, jak dále postupovat. Dát mu čas? Trvat na tom, aby se rozhodl, se kterou z nás bude? Neustálým odkládáním takové důležité rozhodnutí akorát prodlužuje utrpení nás všech. Mrzí mě, že musím takové věci řešit v tomhle věku, v době, kdy hledám sama sebe, nevím, co chci, celkově jsem velmi emotivně nestabilní.

přečteno: 1450x
Zpět na seznam