Internetová zpovědnice

... Co vlastně dál. Studuji školu, která mě vlastně nějak moc nenaplňuje a nebaví. Na základní škole jsem zažil šikanu, hlavně kvůli tomu že jsem byl trochu při těle. Nebyl jsem žádný tlouštík, ale nějaké to kilo navíc jsem měl. Uzavřel jsem se do sebe, a hrozně vnitřně trpěl. Devátá třída bylo jedno velké utrpení. S tím šli pak i známky. Nezbylo mi nic jiného než jít na střední školu, která ale nebyla podle mých představ. Říkal jsem si ale, že to hrozné je k něčemu dobré, že každé utrpení mě posílí do budoucna.

Není to tak. Srazilo mě to úplně ke dnu. Byl jsem hrozná nula. Brácha mě bral jako úplného "outsidera" Byl jsem introvertní. Měl jsem rád humor, často jsem se smál. Ale uvnitř už byla jen černá díra. Do druháku to bylo taky peklo. Né kvůli lidem ve třídě, ale kvůli vnitřním bojům ve vlastní palici. Uvažoval jsem i že bych se zabil. Nakonec jsem to řeknul rodičům, co mě trápí. Ti to vzali vyplašeně. Jak můžu mít já nějaký problém? Dobře...

Řekl jsem si. Seru na všechno, budu bojovat! Začal jsem běhat, doma jsem oprášil staré činky od táty z mládí a začal makat. Do tří měsíců jsem si vypracoval nějaké ty svaly a shodil špek. Měnil jsem se "rychlostí světla" Sebevědomí šlo o 200% nahoru. Našel jsem si přítelkyni. Změnil jsem se k lepšímu.

Ale od těch "temných dob" si něco v sobě pořád nosím. Nechci aby lidé co mě poznali věděli jaká jsem byl troska. Vždycky jsem byl jako dítě štíhlý až skoro na kost.. a pak prostě začal v pubertě kynout.. Stydím se za tu dobu co jsem byl tlustější. Přinesla mi jenom utrpení. Od té doby mám hrozné návaly vzteku, jsem výbušný, upřímně některé lidi kteří mě hodně naštvou vidím rozsekané někde na ulici kde je ještě dobíjím lopatou. Sám bych ale asi neublížil nikomu. I když občas mám tendence nějakého kreténa co si na mě vylívá zlost (třeba poslední dobou instruktor v autoškole) trochu pocuchat.. Ty hrozné záchvaty vzteku a pláče, a vnitřního sevření "srdce" ve mě vyvolávají hrozný hněv a chuť něco rozmlátit...

Nikdy jsem takový nebyl. Ještě nikdy jsem nikomu neublížil, a pokud to nebude životně důležité ani neublížím...

Jediná věc co mě drží je sport, a přítelkyně. Ale U ní díky mojí pokřivené psychice váhám, jestli vůbec s ní vydržím. Nebo spíš ona se mnou.

Vždycky jsem chtěl v rodině dokázat, že jsem dobrý. Ale nikdy to tak nebylo. Podle mého, třeba to tak vidím jen já, jsem byl vždycky "jiný" než ostatní v rodině. Bráchové jsou úspěšní, starší než já, a rozhodně se v životě neztratí. Já chci dělat v budoucnu vojáka, protože mám už teď problémy vůbec odmaturovat díky mým mezerám ze základky. Chci i dokázat i že na něco mám, pokud je ale voják nějakým měřítkem úspěchu v dnešní době.

Všechno je to propletené se vším. Hromadu věci bych změnil. Hromady situací od té 8smé třídy byly opravdu křesty ohněm. Dalším problémem je z toho neustálého stresu tlak v hlavě. Tupá bolest, co mi "zakazuje" přemýšlet. Byl jsem na vyšetření hlavy ale nic mi nenašli... Asi neví, co se děje uvnitř toho mozku...
Výkyvy nálad. Jednou se směji, bavím půlku třídy. Druhý den se vidím mrtvý. Každý neúspěch, pokárání "že jsem udělal něco špatně" nebo cokoliv negativního beru velmi těžko...


přečteno: 1829x
Zpět na seznam